Nachomýtla jsem se ve společnosti k rozhovoru o Pavlu Juráčkovi. Jedna jeho účastnice prohlásila, že ho považuje za oběť komunismu. To je ovšem přesně to, co Daňa Horáková svou knihou O Pavlovi popírá.

Její příběh lásky a soužití s Pavlem Juráčkem začíná svatbou 22.února 1979, zachycenou i v závěru Českého snáře Ludvíka Vaculíka. Už při četbě této knihy mě (jako mnoho jiných) překvapilo, že Ludvík Vaculík byl na této svatbě Daniným svědkem — není vzdálenějších uměleckých typů a životních postojů a stylů, než byl Vaculíkův a Juráčkův. Daňa Horáková ve své knize (při vší vyslovené úctě k Ludvíku Vaculíkovi jako spisovateli a vydavateli Edice Petlice) vyslovuje podezření, že jejímu přání tehdy vyhověl, aby měl materiál pro další kapitolu svého Českého snáře. 

A tak se to vine — jako by se události děly hlavně proto, aby byly zapsány. Ale proti tomu Daňa Horáková protestuje. Ona chce žít s perspektivou a zodpovědností za život, nejen za text.

Doktorka filozofie Daňa Horáková patřila k ženám, které si v disentu získaly a udržely respekt (nehledě na pomluvy, které teď nechme stranou). Zasloužil se o to i její profesor Milan Machovec, který v ní viděl naději české feministické filozofie. S Pavlem Juráčkem odjeli do Západního Německa, kde měla Horáková stipendium a Juráček pracovní nabídky. V této fázi to nebyla emigrace a Pavel Juráček se nakonec i do Československa vrátil. To už ale jejich manželství (stejně jako všechna filmařova předchozí i následující) ztroskotalo.

Daňa Horáková se v knize táže, zda vůbec má oprávnění o Juráčkovi psát, a dochází k závěru, že ano, že je potřeba uplatnit ženské „právo na výklad světa“ a nabídnout pandán k Juráčkovým Deníkům, které vstoupily do české literatury jako zvláštní a jedinečný případ literárního existencialismu. Byly dvakrát zdramatizovány, ještě dříve, než vyšly knižně doslova a komplet (vydání není dokončeno dosud, ale v nakladatelství TORST už připraveno). 

Obě inscenace, i ta, kterou vytvořili velmi mladí divadelníci souboru Tygr v tísni roku 2012 a hráli ji v Rock Café na Národní třídě ave Vile na Štvanici jako Deník 1959-1974, i ta, nastudovaná souborem brněnské Reduty roku 2013 a hrána tam a později a dodnes v Divadle Na zábradlí v Praze pod názvem Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J., vycházejí z výboru zápisů Deník 1959-1974 (Národní filmový archiv 2003). 

Ten zahrnuje zejména období, kdy Juráček byl hvězdou československé filmové Nové vlny, a končí nástupem normalizace a zhroucením vší filmové cti i slávy. Daňa Horáková se ovšem vztahuje k deníkům, které si její manžel psal v Německu (a ona o tom vůbec nevěděla, ačkoliv spolu žili v jedné místnosti).