Úskalí syndromu skupinového myšlení

Také se vám někdy zdá, že nevěříte vlastním uším, když starší kolega instruuje mladšího “Defibrilátor s sebou ani neber, to bude zase nějaká blbost, vždyť to známe…”, a následující nezdar hodnotí slovy “No a co, všichni jsme omylní a koneckonců lidí je na světě dost…”? A co horšího – ostatní členové týmu se proti takovému přístupu nejenže neohradí, ale souhlasně přikyvují? Pak jste byli svědkem typického projevu “syndromu skupinového myšlení”.

Historie zná velké množství situací, kdy došlo ke kolektivnímu rozhodnutí nebo kolektivní podpoře rozhodnutí, nad kterým – při pohledu s odstupem – “zůstává rozum stát”. Jak je to možné?

Pojem “skupinové myšlení” byl poprvé zmíněn americkým psychologem Irvinem Lestrem Janisem v roce 1972. Jde o psychologický proces, který může dramaticky negativně ovlivnit rozhodování týmu. Jde svým způsobem o kolektivní podobu konfirmačního zkreslení vnímání jedince.

Důsledkem syndromu skupinového myšlení je stav, kdy skupina zastává neracionální postoje a činí prokazatelně špatná rozhodnutí, přestože individuálně každý člen (nebo alespoň většina členů skupiny) vnímá, že nejsou moudrá. Tým ignoruje alternativy i zjevné nezdary a netestuje své postoje vůči všem dostupným informacím.

Typickým prostředím, ve kterém se může syndrom skupinového myšlení uplatnit, jsou skupiny splňující následující rysy (Janis, Mccouley):

  • Pocit stresu, ohrožení;
  • Direktivní vůdce;
  • Stejnorodost sociálního zázemí, vysoká skupinová soudržnost;
  • Izolace (objektivní nebo umělá) skupiny od informací z vnějšku a od nezávislé analýzy.

Symptomy, které svědčí pro riziko syndromu skupinového myšlení:

  • Iluze nezranitelnosti – ve skupině vládne excesivní optimizmus a přesvědčení o nezranitelnosti (neomylnosti), v jehož důsledku jsou akceptována nepřiměřená rizika.
  • Racionalizace chybných rozhodnutí – i zjevně chybné rozhodnutí je obhajováno neracionálními argumenty, nežádoucí skutečnosti i zjevné nezdary se relativizují, zesměšňují pejorativními slovními nálepkami.
  • Víra v morální oprávněnost existence skupiny a jejích rozhodnutí – skupina věří, že její činnost je morálně nadřazená případným následkům přijatých rozhodnutí – “my jsme něco víc” a ve jménu toho můžeme občas i někomu ublížit nebo zalhat.
  • Sdílení myšlenkových stereotypů a postojů, které řídí rozhodnutí skupiny – postoj MY versus ONI (cokoliv uděláme my, je dobře, cokoliv udělají oni, je špatně).
  • Autocenzura – pochybnosti o správném rozhodnutí nejsou prezentovány, protože se tím autor myšlenky automaticky dostává do skupiny “oni”, jeho pohled názor odmítnutý a jeho existence ve skupině se stává nežádoucí. Členové skupiny proto nevyjadřují své skutečné pocity nad tím, co se děje, čímž ve skupině posilují pocit, že je vše v pořádku.
  • Iluze jednomyslnosti – v jedinec sice chyby bezpečně rozlišuje, ale “nevidí, neslyší a nemluví o nich”, ani o jejich možných anebo skutečných důsledcích. Tímto postojem ovšem legitimizuje chybné rozhodování skupiny.
  • Odmítání negativních informací. Skupina přestane uvažovat o alternativách řešení. Začne přehlížet námitky a skutečnosti, které svědčí v neprospěch vlastních úvah nebo řešení problému, informace výběrově zkresluje, volí jen některé (“vhodné”), jiné vylučuje, případě označuje za zlovolné spiknutí nepřátel a tím víc se semkne. Skupina přestane zkoumat rizika řešení, které zvolila, je lhostejná vůči katastrofálním důsledkům svého rozhodnutí i v době, kdy ještě byla možná rozhodnutí odlišná. “Má svoji pravdu, kterou si nenechá nikým vzít”.
„Nevidím zlo, neslyším zlo a nemluvím o něm“ – Mahátma Gándhí (1869-1948)

Syndrom skupinového myšlení nemusí vzniknout úmyslnou manipulací se zranitelnou skupinou osob. Velmi často jde naopak o “přirozenou reakci” sociálně stejnorodé skupiny na reálné nepříznivé vnější okolnosti. Problém je tom, že jde o reakci, která není založené na racionálním a kriticky analytickém pohledu, ale naopak obvykle na ideologicky podloženém vytržení jednotlivých informací ze souvislostí, určení viníka (“ONI”) a vymezení se vůči němu. Tento postoj tudíž nejenže nevede k vyřešení konfliktu, ale ještě ho naopak vyostří, protože není pro okolí skupiny srozumitelný a akceptovatelný.

Prevencí a syndromu skupinového myšlení je především vědomí jeho existence. Pak lze přijmout účinná opatření k tomu, aby nepřevládnul jednostranný pohled. Konkrétní postupy mohou být např. následující:

  • Minimalizace kolektivního rozhodování, rozhodovací autoritu (a odpovědnost) má jedna osoba. Ta si samozřejmě může vyžádat radu od týmu, ale díky osobní odpovědnosti má i osobní zájem na tom, aby rozhodnutí bylo racionální.
  • Oponentura – oponent není nepřítel, ale naopak zásadní prvek systému rozhodování. V prostředí vedení silnou autoritou může být oponent (jedinec, ale i tým) přímo určený, ve větším týmu může být vybráno losem neznámé množství oponentů, aby ostatní nevěděli, zda jedinec vyjadřující pochyby to činí proto, že byl vybrán, nebo z vlastního přesvědčení.
  • Anonymní odezva pomocí “krabice návrhů”. Zápory nebo nesouhlasné názory v návrzích jsou následně diskutovány bez identifikace konkrétního jedince.
  • Externí pozorovatel – pokud existují v týmu obavy vyjádřit odlišný názor, je užitečné angažovat externí auditory či oponenty.

V okamžiku, kdy se syndrom skupinového myšlení projeví v celém rozsahu, jde o velmi těžce řešitelný problém, protože podstatou celé situace je právě to, že skupina jako celek už na svoje rozhodování nemá racionální náhled a tudíž ani potřebu něco měnit. Ke změně v takové situaci obvykle dochází až v důsledku výsledku otevřeného konfliktu uvnitř skupiny při vyeskalování krize.

Skupiny ohrožené tímto syndromem mohou, ale nemusí být početně velké. Mohou být ohrožené celé početné profesní skupiny, ale i malé týmy, zvláště pokud je tým nováčků (nebo i jeden nováček) vedený zkušeným “machrem”.

A co napsat na závěr? Syndrom skupinového myšlení tu je, o tom není diskuze. A je jen na nás, jak se mu dokážeme postavit. V malém i velkém týmu. Je to těžké, ale současně nutné. Situací, které skončily větší či menší tragédií, najdeme v historii lidstva, ale možná i vlastní profesní skupiny, určitě dostatek.

Zdroje:
– Janis, I. L. Victims of Groupthink: a Psychological Study of Foreign-Policy Decisions and Fiascoes. Boston: Houghton Mifflin. ISBN 0-395-14002-1.
– Turner, M. E.; Pratkanis, A. R. (1998). “Twenty-five years of groupthink theory and research: lessons from the evaluation of a theory” . Organizational Behavior and Human Decision Processes. 73 (2–3): 105–115. doi:10.1006/obhd.1998.2756.
– Koukolík F. Groupthink čili skupinová hloupost. online na www.idnes.cz

Hayesová, N.: Základy sociální psychologie. Portál Praha 2003